25 let s vámi ...

242 ­489 ­351

rezervace@viamare.cz

Samos - Zajímavosti



Samos - hlavní město ostrova


Město Samos bylo vystavěno na konci zálivu Vathi, kde leží jeden z největších a nejbezpečnějších přístavů Egejského moře. Tato oblast se jmenovala „Yialos“ (pobřeží) a až do konce 19. stol. byla neobydlená. Poté co piráti přestali napadat a ničit ostrovy a pobřeží Egejského moře, započalo zakládání nových osad. Na počátku osídlení byl jmenován Kato Vathi a později Stefanoupoli jako vládce ostrova. Jeho celé jméno bylo Stephanos Vogoridis. Když byl poté nahrazen, město se přejmenovalo na „Přístav Vathi“. Jeho současné jméno, Samos, bylo městu přiděleno v r. 1958. Od prvního osídlení se začalo městečko velmi rychle rozvíjet a během léta roku 1854 se panovník Ioannis Gikas rozhodl, že Samos bude hlavním městem místo města Chora. Řekl: „Je to výhoda země mít hlavní město přímo u moře a záliv Vathi je skutečně tím správným místem.“ Město Samos je postaveno na konci zálivu a je jedno z mála měst, které si zachovalo tradiční charakter. Má jedno z nejlepších nábřeží Egejského moře a mnoho neoklasicistních budov, které připomínají staré časy. Klášter Zoodochos, vystavěný na mysu Costikas, se nachází v severní části ostrova. Tento malý klášter ležící blízko moře založil mnich Azarias pravděpodobně v r. 1730. Směrem na východ jsou další dva kláštery, Ayia Zoni a Zoodochis Pigi. První z nich byl založen r. 1695 a je umístěn v údolí Vlamari, druhý pochází z r. 1781 a je na kopečku ve výšce asi 300 m. Z tohoto místa můžete vidět úžinu mezi ostrovem Samos a Tureckem, pohoří Mikali a směrem na sever ostrov Kos. Samos je sídlem hlavy ostrova, důležitých úřadů a správ. Stejně tak je tady mnoho bank, muzeí a sídlo arcibiskupa. Je to největší obchodní centrum na východě ostrova.



Karlovasi


Město Karlovasi leží 32 km západně od města Samos. Kdysi se město nazývalo Karlovasia (množné číslo), protože se skládalo ze tří komunit: Nové Karlovasi, Střední Karlovasi a Staré Karlovasi, kde byl přístav. Během r. 1950 byly komunity sjednoceny pod současný název Karlovasi.

Původně se obyvatelé domnívali, že je název odvozen z tureckého slova Karli-Ovasi což v překladu znamená „zasněžené údolí“. Jelikož zde však nikdy nesněžilo, tato idea se neosvědčila.

Město bylo poprvé osídleno na začátku 17. stol. Prvně bylo vystaveno Staré Karlovasi a následně další komunity na kopcích daleko od moře, aby se vyvarovaly útokům pirátů.


Karlovasi je ústředím matematické fakulty „Egejské univerzity“ a je také hlavním obchodním centrem. Mnoho obyvatel je zaměstnáno v oblasti vinařství a výroby olivového oleje.

Tři kilometry jihovýchodně od města se nachází klášter proroka Eliáše pocházející z r. 1739.

Západně od města leží pláže Potami (pobřežní osada vybudovaná pro potřeby turismu) a kaple „Metamorphosi“ z 11. stol., považovaná za nejstarší dochovanou kapli na tomto ostrově. O kousek dál na západ leží dvě pláže (Malá a Velká Seitani pláž) oplývající přírodními krásami.


Pythagorion


Přibližně 13 km od hlavního města Samosu leží přímořské město Pythagorion. Bylo vystavěno na ruinách antického města kolem přístavu.


Město se začalo osídlovat v polovině 19. stol. za vlády Miltiadese Aristarchuse. Na základech starého přístavu byl záliv zúžen pomocí přístavního mola tak, že nový přístav byl lépe chráněn. V dřívějších dobách město neslo jméno Tigani (řecky pánev) pro kruhový tvar přístavu. Nynější jméno, Pythagorion, město získalo v roce 1955 na počest filozofa a matematika Pythagora, který se zde narodil.

Dříve to byla malebná rybářská vesnička, ale dnes je to nejvíce se rozvíjející turistické centrum na Samosu s vynikající infrastrukturou.

Nad městem jsou stále zbytky opevnění z původního antického města, zřícenina Polykratova paláce, zbytky antického divadla, římských lázní a mnoho dalších zajímavých antických míst. Nejdůležitějším je pravděpodobně tunel Eupalinos. Ten je 1400 m dlouhý a prostupuje horami nad Pythagoriem v nadmořské výšce 246 m. Byl navržen architektem Eupalinosem z Megary, aby mohl zajistit zásobování města vodou. Stavba začala na obou stranách hor a v prostředku se stavitelé střetli. Uprostřed měly tunely výchylku jeden od druhého pouze necelý 1 m.

Mezi Pythagoriem a tunelem můžete najít antické divadlo, nad ním klášter Panny Marie a jeskyni s kapličkou. Na severozápadě od města je kostel Lykourgos, který byl postaven r. 1824 jako ochrana Samosu před Turky.

Pythagorion má tři části, Karbovolos, Nea Poli a Pounta.


Marathokampos


Město bylo původně založeno níže, v oblasti zvané „Louceika“, blízko roviny plné fenyklů. Odtud zřejmě pochází jeho jméno. Později bylo z bezpečnostních důvodů přesunuto výše. Jiné prameny uvádí, že je jméno města odvozené od prvních obyvatel, kteří sem přišli z vesnice Marathonisi na Peloponéském poloostrově, známé dnes jako Gytheio.

Hlavním zaměstnáním obyvatel je zemědělství, zejména pak pěstování oliv, rybaření a další velká část obyvatelstva je zaměstnána v rychle se rozvíjejícím cestovního ruchu.

Ve městě nenajdete žádné velké kláštery. V jižním cípu stojí malý klášter z r. 1887 zasvěcený Panně Marii a klášter sv. Jana s přírodním pramenem, postavený r. 1867. Dále zde naleznete klášter „Kakoperato“ a klášter „Panagitsa“ v pohoří Kerkis, postavený v 10. stol.n.l., který je tudíž nejstarším klášterem na tomto ostrově.


Na západě města se nachází malý klášter sv. Jiří postavený před r. 1677, který je v soukromém vlastnictví.

Západně od Marathokampos ve výšce 350 m.n.m. se nachází tzv. Pythagorova jeskyně. Podle pověsti se zde známý filozof a matematik ukryl, aby tak unikl nepřátelům, kteří jej pronásledovali.

Jeden kilometr severozápadně se nachází nejvyšší vrcholek pohoří Kerkis zvaný „Vigla“ a to ve výšce 1445 m.n.m.

Město Marathokampos je největší na tomto ostrově. Novými rozrůstajícími se oblastmi jsou Kamnos a Limnionas mající rozlehlé písečné pláže.


Samos - ostrov Pythagorův


Pythagoras


Pythagoras měl už za svého života rozporuplnou pověst. Mnozí se mu vysmívali, že se chová jako povýšený prorok, užvaněný lovec lidí a teatrální pomatenec, který – což bylo na tehdejší dobu dost neobvyklé – dovoloval i ženám, aby naslouchaly filozofickým rozhovorům. Další ho označovali za samolibého šejdíře a domýšlivého chvastouna. Ve styku s bližními se choval vskutku zvláštně, jako přesvědčený vegetarián odsuzoval zabíjení živých tvorů. Lovcům a kuchařům se sám vyhýbal a považoval je za vrahy.


Pythagoras, který se narodil kolem r. 575 př.n.l. na ostrově Samos, k sobě neodolatelně přitahoval houfy zájemců o filozofii. Těšil se takřka kultovní úctě, říkalo se o něm, že je to na zem seslaný Apollon. Někteří lidé tvrdili, že své poselství hlásá božským hlasem. Zda byl tento až nábožensky zabarvený obdiv Pythagorovi příjemný se zprávy nedochovaly.


Co Pythagoras učil? Věřil v převtělování duší. Jednou uviděl, jak jakýsi muž bije psa, a naléhavě ho požádal: „Přestaň ho bít. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, rozpoznal jsem v něm duši jednoho svého přítele.“ Cítil spřízněnost se všemi živými tvory. Věřil, že on sám už kdysi dávno žil a teď o 207 let později, znovu vystoupil z podsvětí, aby učil lidi. Je považován za objevitele geometrických zákonitostí. Názorně vysvětlil, na co přišli už babylonští učenci a co později dokázal Eukleides, totiž že součet ploch čtverců nad odvěsnami odpovídá ploše čtverce nad přeponou – vyjádřeno vzorcem, který i dnes zná každý školák: a² + b² = c². Pythagoras se však nepovažoval za geometra či matematika. Život chápal jako jakési velké slavnostní shromáždění, na které někteří přišli bojovat o vavřín, jiní obchodovat – a ti nejlepší pozorovat dění. Válečníkům a kupcům přisuzoval otrockou mysl bažící po slávě a zisku, kdežto v pozadí se držící pozorovatele označoval za milovníky moudrosti, kteří chápou a chtějí pochopit, co se děje na tržišti světa. Ti studují život. Když se flijský tyran Leon Pythagora zeptal, čím vlastně je, odpověděl stručně: „Jsem filozof.“



Když byl Pythagoras ve středním věku, byl ze své vlasti vyhnán tyranskou zvůlí. Nový domov nalezl na mnoho let v jihoitalském Krotonu, formovaném řeckou kulturou. Také v Itálii tehdy vládly nepokoje a teror, lidé ve městech a obcích hledali nové postoje a byli vnímaví pro nové nauky. S Pythagorem se k nim navrátil pokoj. Pythagoras v Krotonu založil filozofickou společnost. Žáci, kteří se kolem něj shromáždili, se dělili na „matematiky“ a „akusmatiky“. V Pythagorově době zahrnovala „mathemata“, což v překladu znamená „vyučovací předměty“, aritmetiku, geometrii, astronomii a teorii hudby. „Matematici“ byli něco jako učedníci, kteří společně sdíleli svůj život i majetek. Tvořili vnitřní společenství Pythagorejců a kdo k nim chtěl patřit, musel dlouhých pět let mlčet a poslouchat přednášky. V tomto období žádný „učedník“ Pythagora nespatřil. Pokud se však takový „matematik“ osvědčil, patřil od té chvíle k Pythagorovu domu a směl se s ním osobně stýkat. Život v tomto společenství se řídil přísným kodexem, přesně stanovenými pravidly. Pythagoras uzavřel s každým, kdo sdílel jeho zásady, přátelství – a toto těžce vydobyté přátelství se vysoce cenilo. Přátelská sounáležitost se projevovala i ve svorném zachovávání stanovených pravidel. Povinností bylo každodenní zpytování svědomí, předpisy existovaly také v oblékání a v jídle. Pythagorejcům bylo například zapovězeno jíst fazole: „Pojídat fazole je stejné jako jíst hlavy svých rodičů.“ Pythagoras totiž požadoval sexuální zdrženlivost – a fazole mu svým vzhledem možná připomínaly pohlavní orgány. Kromě toho spali pythagorejci ve společných ložnicích (také proto patrně nebylo radno požívat luštěniny).


Vedle „matematiků“ existovala skupina „akusmatiků“, jimž byla podstata pythagorejské nauky předávána z etického hlediska. Tito pravověrní následovníci Pythagoreismu se stále více ocitali v rozporu s „matematiky“. Ti se totiž věnovali bádání a vědecká práce občas přinesla výsledky, které nebyly pro ortodoxní „akusmatiky“ ničím jiným než kacířstvím. Často proto docházelo ke sporům o řádnou nauku. Na přednášky měli přístup všichni zájemci. Pythagoras a jeho druhové byli pevně přesvědčeni o tom, že všichni lidé potřebují mravní vedení. Podle antických dějepisců udílel sám Mistr uprostřed noci mnoha stovkám posluchačů filozofické pokyny. Je sice sporné, které ze zachovaných výroků pocházejí přímo od něho a které od jeho žáků. Pro myšlení Pythagora a jeho blízkých přátel však byla charakteristická dnes stěží představitelná jednotnost.


Pokyny pro šťastný a naplněný život připomínají výroky „sedmi mudrců“: „Člověk se nemá orientovat na pouhá mínění a oddávat se pomíjivým věcem, měl by krotit své vášně, ctít božské a vážit si všech bližních, ba dokonce jednat se všemi tvory s nepředstíranou dobrotou srdce. Když zahřmí, člověk se má dotknout země, aby si připomněl původ veškerého jsoucna, zemětřesení je signálem setkání všech mrtvých v podsvětí. Kov, rozezvučený lidskou rukou, zjevuje hlas božské moci, jež je v něm uzavřena“. Pythagoras měl neomylný cit pro praktické rady týkající se manželských svazků. Mužům například radil: „Vyber si ženu, abys s ní zplodil děti a ne proto, že nosí zlato.“ Pythagoras byl filantrop a odsuzoval anarchii. Každá nekulturnost podle něj prokazuje, že člověk, od přírody vrtkavý a ovládaný vášněmi, je jako vražedná šelma. Proto učil, že každý by měl ctít existující řád, rodiče a mravy. Těm, kdo vládnou, ukládal povinnost spojovat znalost věci s laskavostí a občany nabádal k poslušnosti vůči nim – ze smyslu pro povinnost a z dobré vůle. Jeho nejdůležitější mravní zásada zněla: „Člověk by měl všemi možnými způsoby zapuzovat a ohněm, mečem a prostředky všeho druhu odrážet od těla nemoc, od duše nevědomost, od břicha nestřídmost, od města svár, od domu nesvornost a od všeho dohromady nemírnost.“ Člověk by měl být od dětství vychováván tak, aby byl tělesně i duševně vyrovnaný. Kdo by byl přesto někdy vyveden z rovnováhy, tomu Pythagoras radil, aby se od svých blízkých vzdálil, dokud v sobě tento psychický stav nepřekoná, protože není vhodné projevovat svá citová hnutí a obtěžovat jimi své bližní. I takováto praktická životní pravidla Pythagorova nauka obsahovala.


„Mathemata“, z nichž se skládala náročná učební soustava, tvořila vnitřně sladěný, nedílný celek. Jednotlivé součásti byly v tom nejlepším slova smyslu v „harmonickém“ souladu, byly navzájem spojeny a utvářeny zvláštním způsobem. Proto lze „mathemata“ pojmout a použít pouze jako jednotný celek. Hlavní předměty, tedy aritmetika, geometrie, astronomie a teorie hudby, jsou propojeny způsobem, který je pro nás dnes stěží představitelný: „Vesmír je rozčleněn podle přesných, čísly vyjádřitelných poměrů. Tyto nezměnitelné a nikdy se neměnící číselné vztahy znázorňují tu nejkrásnější harmonii v pohybu hvězd. Při pohybu planet vzniká hlasitý zvuk“.


Planety jsou představeny jako objemná tělesa, která při svém pravidelném pohybu vydávají tóny, ovšem člověk je neslyší. Jak byl Pythagoras přesvědčen, tento zvuk se neliší od ticha, jež vnímáme my. Každý člověk je už před svým narozením zvyklý na melodii vesmíru. Rychlost pohybu nebeských těles vyplývá z toho, jak jsou od sebe vzdálena a odpovídá racionálním číselným poměrům hudební harmonie. Protože se hvězdy pohybují v kruhu, vzniká nutně harmonický zvuk, symfonie sfér. Výška vytvořeného tónu odpovídá vzdálenosti ke středu vesmíru, která se dá vyjádřit číselnými poměry. Planety, které jsou blízko středu a pohybují se menší rychlostí, vytvářejí hluboký tón, vzdálenější a rychleji se pohybující nebeská tělesa vysoký tón. Pythagoras reprodukoval vypočitatelný řád vesmíru a tak učinil hudbu vesmíru přístupnou zkušenosti. Říkalo se o něm, že v duchu slyší zvuky, které nedokážou slyšet lidské uši.


Pro pythagorejskou učební soustavu je základní podmínkou důkladná znalost čisté matematiky. Tvořila-li „mathemata“ jako uzavřený systém pevnou jednotu, pak není divu, že jako počátek je určeno číslo jedna, z něhož povstalo veškeré jsoucno a z něhož vyšly obě číselné řady – sudá i lichá. Pojmy „sudé“ a „liché“ jsou postaveny proti sobě. Sudé je jako neomezené formováno a omezeno lichým. Podle pythagorejského pojetí světa se sudé hodnotí jako negativní, zatímco liché, například jednička, jako pozitivní. To, co je spojeno s hodnotou, je ve světě v trvalém rozporu s tím, co se proti hodnotě staví.


Také nauka Pythagorejců narazila na odpor. Museli získat dojem, že to nejkrásnější a nejlepší nelze zprostředkovat každému člověku. Věřili, že je bezpodmínečně nutné se tomu, co poznali jako protiklad hodnotného, postavit. Následující generace rozlišovaly „hodnotné“ a „nehodnotné“ poněkud schematicky. Za pozitivní bylo považováno světlé, uspořádané, klidné a omezené, naproti tomu stálo tmavé, chaotické, pohyblivé a neomezené. Dobrými byly shledány napravo, čtverec, mužské a lichá čísla, proti nim stály levé, nerovnostranný čtyřúhelník, ženské a sudá čísla. Dvojka zřejmě podle nich obsahovala mnohost, nejednotnost, a tím také bezbřehou libovolnost. Jádrem, v němž jsou spolu všechna pythagorejská „mathemata“ spojena, je „posvátná tetraktys“ – desítka, která je součtem základních čísel 1 + 2 + 3 + 4. Tetraktys představuje pro Pythagorejce absolutno. Skrývá v sobě řád světa, obsahuje celou strukturu jsoucna a základy hudební teorie.


Turecké pobřeží


Efez



Efez je klasickou ukázkou toho, jak neštěstí jedněch může být štěstím pro jiné. Toto antické výstavné město (na počátku našeho letopočtu mělo 300 tis. obyvatel) s dlouhou a slavnou historií bývalo především přístavem a jeho rozvoj a bohatství přímo či nepřímo souviselo s moře. Sem např. podle pověsti přivedl sv. Jan matku Ježíše Krista Pannu Marii, aby zde v klidu prožila své stáří a zde také zemřela. Mimochodem, tuto pověst uznal za oficiální i papež Pavel IV., který r. 1967 místo navštívil a prohlásil je za autentické.

Na začátku století začalo moře ustupovat a tím město ztratilo i hlavní zdroj příjmů. Proto z něj utekli i lidé. Není to specialita pouze tohoto místa, podobným způsobem přestalo žít město Perge u Antalye a v Evropě podobný osud potkalo relativně nedávno belgické město Bruggy. Protože však celý proces byl relativně rychlý, vylidnilo se město bez většího poškození. Pokud by došlo k dobytí města cizí armádou, mělo by to dva ničivé efekty.

Jednak by došlo k všeobecnému poškozování a jednak kterýkoliv příští vládce by přestavoval věci podle svého, jak to také známe z mnoha jiných případů. Kdo by ale dobýval prázdné město a kdo by přestavoval město, ze kterého lidé utekli, protože je přestalo živit?

Proto je Efez společně s Perge asi nejzachovalejším antickým městem v Turecku. Jsou i tací odvážlivci, kteří si dovolují srovnávat je s Pompejemi.

Řekneme-li Efez, každý ihned vidí knihovnu Celsus. Je to ono slavné průčelí s dvakrát osmi sloupy, které patří k Efezu stejně jako Hradčany k Praze. Zdaleka se však nejedná o jedinou zajímavou památku této lokality. Neméně známé je i divadlo nebo agora. Pohled na přístav bez vody je velice zvláštní pocit. Zde asi nejlépe ucítíte onu tragedii lidí, kteří zde žili, bylo jim dobře, avšak neoblomná příroda je odtud natrvalo vyhnala.

Úplně jiné pocity člověk prožívá při pohledu na veřejné lázně. Do zdejšího veřejného domu chodí dnes stejné množství pánů jako dam. Dámy se při tom nerdí, pánové si užívají jiných radostí než před dvěma tisíciletími.

Necelých 5 km východně od původního antického města leží Meryemana, dům, ve kterém žila a zemřela Panna Maria.

Řecko je velmi zajímavá země, zjistěte o ní co nejvíce ještě než se do Řecka vypravíte. 






Na ostrově Samos Viamare doporučuje

MARIN - Samos
First Minute
Doporučujeme
Dítě pobyt zdarma
Dítě výhodně
Klimatizace Parkování u letiště zdarma
GREGORY HOUSE - Samos
First Minute
Doporučujeme
Klimatizace Parkování u letiště zdarma

Katalog Řecko, Bulharsko 2017

Sledujte nás

Google Plus You Tube

© Copyright VIAMARE s. r. o. Specialista na Řecko od roku 1992-2016 . Všechna práva vyhrazena.
Realizace: MagicWare | Redakční systém is>content | Rezervační systém is>tour