Počátky civilizace na Balkáně sahají až do 7. tisíciletí př. n. l, kdy vznikaly první osady. V 6. století př. n. l. se na území dnešní Černé Hory usadili Illyrové, pak Keltové ze severu a po nich Římané, kteří si v roce 9 n. l. uzemní podmanili a připojili pod vlastní správu. V průběhu 6. století přišli na dnešní území Černé Hory také Slované. V roce 625 n. l. uzavřel Římané spojenectví se slovanskými kmeny Chorvatů a Srbů, které ovládly dalmátské pobřeží a položily tím základ pozdějšího prvního státního útvaru v oblasti v 9. století, které vedl patriarcha Vlastimir. V polovině 11. století došlo k porážce Byzantinců u města Bar a získání nezávislosti. Na přelomu 11. a 12. století už tehdejší vládnoucí dynastie ovládala území zahrnující většinu dnešní Černé Hory, Albánie, Bosny a Hercegoviny a dále se rozpínala, a to až do příchodu Osmanů ve 14. století.
Od konce 15. století ovládali Osmané Srbsko, Bosnu a Hercegovinu. Černohorci přesunuli svoje hlavní město ze Žabljaku u Skadarského jezera do Cetinje, horského městečka kde se mohli lépe bránit nájezdníkům. Území začalo být v té době poprvé známé jako Černá Hora. Válka s osmanskou říší pokračovala, hlavní město Cetinje bylo několikrát vypleněno, ale Turkům se nikdy nepodařilo si Černohorce úplně podrobit.
V roce 1806 se Černá Hora spojila s Ruskem a společně porazili Napoleona při jeho tažení po jadranském pobřeží. V Černé Hoře přichází doba společenských reforem, o které se ve druhé polovině 19. století významně zasloužil kníže Nikola Petrović. Společně se Srbskem vyhlásil v roce 1876 válku Turecku, ve které zvítězil. V roce 1878 bylo potvrzeno území Černé Hory, které nově zahrnovalo i přístup k moři. Kníže Nikola zavedl bezplatné základní vzdělání, založil mnoho institucí, zemědělskou vysokou školu, poštovní a telegrafní úřad, vybudoval síť silnic a železnic a navazoval diplomatické i obchodní styky v zahraničí. Zaloužil se o vzestup životní úrovně.
Vítězství ve druhé balkánské válce proti Turecku v roce 1912 znamenalo definitivní pád polovinu tisíciletí trvajícího tureckého vlivu a nadvlády. Následovala válka proti Rakousku-Uhersku, které v té době mělo v oblasti velmi silný vliv. Černá Hora byla obsazena rakousko-uherskými vojáky a po skončení války se v roce 1918 stala součástí nového mnohonárodnostního státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS). Srbská moc v době poválečného chaosu a nestability využila situace, srbská vojska vstoupila do Černé Hory a anektovala ji. Černá Hora tím ztratila svou svobodu a nezávislost. V roce 1929 došlo k přejmenování státu Kraljevina SHS na Království Jugoslávie.
V roce 1941 podepsali představitelé Království Jugoslávie pakt o tripartitě s Německem a Itálií. To vyvolalo bouřlivý odpor obyvatelstva a krvavý puč, následné vedlo k okupaci Černé Hory Německem a Itálií a ke vzniku silného partyzánského hnutí odporu. Partyzánský odboj vedl Josip Broz, který používal příjmení Tito. Josip Tito získal na svou stranu pomoc Spojenců, v srpnu 1944 jednal s Churchillem a poté v Moskvě se Stalinem. Po válce neměl v Jugoslávii výrazného politického konkurenta a prosadil se ve významných státních funkcích. Ve volbách v listopadu 1945 drtivou většinou podpořili voliči novou ústavu, kterou vznikla Federativní lidová republika Jugoslávie, později pod názvem Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ) v čele s prezidentem Titem. Černá Hora se stala jednou ze šesti republik nové federace a získala další území na pobřeží. Další republiky ve federaci byly Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Slovinsko a Makedonie. Federativní republika byla složitou a křehkou strukturou složenou ze šesti jazyků (hovořilo se zde chorvatsky, slovinsky, srbsky, albánsky, makedonsky, a také maďarsky), ze tří náboženství (římskokatolické, pravoslavné a islám) a z mnoha dalších etnických i historických rozdílů. Titovi se podařilo zemi sjednotit, ekonomicky stabilizovat a udržet, což byl obdivuhodný státnický počin. Jugoslávie byla v té době nejsilnější stát na Balkáně a hned po Rusku (tehdejším Sovětském svazu) druhý nejmocnější stát v bývalém východoevropském bloku.
Velkou měrou k udržení pospolitosti federace napomohla značná míra autonomie každé ze šesti republik, a především ekonomická prosperita z turismu, která však byla nerovnoměrně rozdělena, značná její část připadala na území dnešního Chorvatska, jen malá část na území Černé Hory. Od smrti Tita v roce 1980 se Jugoslávie začínala pomalu rozpadat, postupně narůstalo zahraniční zadlužení, vnitřní etnické napětí a vzájemná nevraživost především mezi Srby a Chorvaty. V roce 1991 se z Jugoslávie oddělily a osamostatnily státy Chorvatsko, Slovinsko a Makedonie. Po následné krvavé občanské válce, která patří k nejčernějším obdobím balkánských dějin a kterou doprovázela i vojenská intervence OSN byla v roce 1992 uznána nezávislost Bosny a Hercegoviny. Černá Hora a Srbsko ve stejném roce vyhlásily novou Federální republiku Jugoslávie, která se změnila v roce 2002 podpisem tzv. Bělehradské smlouvy na Státní svaz Srbska a Černé Hory. 21. května 2006 vyhlásila Černá Hora referendum o vystoupení ze svazu se Srby. Pro vystoupení se vyslovilo 55,4% černohorských voličů, krátce poté 3. června 2006 vzniká samostatná a nezávislá Republika Černá Hora jak ji dnes známe.